Pařížanka / kapitola 3. + 4.

19. ledna 2014 v 23:12 | Adele |  Píšu
Takže, minulé kapitolky byly takové spíše pro úvod. O Kath jsme se dozvěděli, že žije v Paříži, ale narodila se v Americe - její matka je Američanka. Susan zase o dvacet pět let dřívě zjistila, že čeká dítě. Jak to bude se Susan a Kath pokračovat? Dozvíte se v tomhle díle. Pokud si chcete přečíst díl minulý, najdete ho tady.



Kath spěchala na autobus. Běžela na botách na klínku a kabelu držela v jedné ruce. To stihne, to stihne. Už jenom….
V tu chvíli zakopla a svalila se na zem. Cítila obrovskou ránu na hlavě. Tak obrovskou…
Taška jí vyklozla z ruky a ona ležela se zavřenýma očima na tvrdém betonu. Měla pocit, že už se snad nikdy nezvedne.
"Proboha." Slyšela jakýsi hlas. Ale ten za chvilku zmizel.
"Proboha, jsi v pořádku?" O trochu starší kluk přiběhl k ležící Katherine a zoufale s ní cloumal. Ta ovšem nereagovala.
Kluk popadl její kabelku. Když našel nějaký doklad a dověděl se, jak se jmenuje, začal mluvit klidným hlasem.
"Katherine, otevři oči." Opatrně dívku zvedl do své náruče. Je tak křehká a krásná, pomyslel si. Co když je mrtvá?! Napadlo ho hned. Vytrvale pokračoval v probouzení a nakonec vyndal lahev s vodou a vychrstl jí trochu do obličeje.
Katherine zasténala, ale neotevřela oči. "To bolí, to bolí…" dotkla se místa na hlavě. Kluk si s hrůzou všiml, že právě na tom místě krvácí.
"Neboj se. Všechno bude v pořádku. Odvezu tě do nemocnice."
Kath pootevřela oči. " Kdo- kdo jsi?"
"Já jsem Liam. Ty jsi Katherine, viď?"
Kath opatrně přikývla a sykla bolestí. "Kde jsi se tady… vzal…nemusíš mě nést, já půjdu…půjdu sama…" Řekla rozhodně a pokusila se v jeho náručí posadit. V tu chvíli se jí ale zatočila hlava tak, že spadla zpět do jeho pohodlného klína.
"Klid. Našel jsem tě tady ležet. Odvezu tě do nemocnice. Snaž se neztrácet vědomí, ano?" pronesl Liam a pohladil jí po tváři.
Katherine nepatrně kývla a pak omdlela.
Probudila se, až v nemocnici.
Pomalu otevřela oči a spatřila kluka. Opravdu krásného kluka.
Na chvilku myslela, že se jí zastavilo srdce, ale pak si uvědomila, že buší tak silně, že jí málem vyskočí z hrdla. Ani si nevšimla pulsující hlavy nebo rozedřených loktů, koukala jenom na něho. No, možná to bude debil. A co tady vlastně dělá?
"Ehm." Opatrně se posadila na své posteli a při tom pohybu vykřikla bolestí. Teď si uvědomila, jak jí hlava bolí. Měla na ní ránu.
"Ne, nesedej si, jen lež." Uklidnil jí kluk. Jeho obličej jí byl povědomý… počkat… Liam! Teď už si všechno vybavovala. Teda, všechno. Ono toho moc nebylo.
"Co se… co se stalo?!" promnula si oči. "Ztratila jsem vědomí?"
Usmál se. "Jo, hned po tom, co jsem tě upozornil, aby ses snažila o přesný opak." Když uviděl, že se tváří zoufale, hned dodal: "Ale to nevadí, hlavně že jsi v pořádku."
"Jak jsem se dostala do nemocnice?"
"Odvezl jsem tě."
Tenhle hezký kluk jí odvezl? No páni. Bezva. Přece jí držel v náručí. Liam. Krásné jméno.
"Děkuju. Děkuju, žes mě tam nenechal ležet, což by udělala většina ostatních lidí."
Vykulil na ní oči. Měl na sobě jenom modrou košili a volné džíny, oříškové vlasy rozpustile rozcuchané. "Nechat tě tam? Zbláznila ses?" Zakřenil se. "Vůbec mi nemusíš děkovat. Prostě jsi omdlela bolestí, otřes mozku naštěstí nemáš. Asi si tě tu nechaj do večera, aby ses trochu zotavila, no." Strčil si ruce do kapes. Nastala trapná chvilka ticha.
Zrovna když Katherine chtěla znovu poděkovat, rozrazily se dveře a v nich se objevila máma.
"Kathy!" vykřikla zděšeně, když uviděla dceru, jak leží na nemocniční posteli. "Miláčku, prý nemáš otřes mozku. To je dobře, ta únava za chvilku přejde. Proboha, jen ty se dokážeš přizabít na mírném betonovém kopečku. Ty podpatky už si nikdy nevezmeš! Vždyť ses mohla zabít!"
Susane Mongomeriová si odhrnula hnědou loknu z obličeje. Měla ustaraný výraz.
"Ale já jsem v pořádku mami." Usmála se Katherine. "A to jen díky tady…"
Chtěla ukázat na Liama, ale ten mezitím zmizel. Vyděšeně se rozhlížela po místnosti. Vždyť mu chtěla poděkovat… promluvit si s ním.
Ale on odešel.

Před 25 lety

Susan se rozhodla, že to chvilku nechá jen tak plynout. Než se dítě narodí, tak má času celý pytel a než bude na potrat pozdě, tak taky. Skoro by na to, že se v ní rodí nový život zapoměla, nebýt ranních nevolností, které se jí zatím dařilo docela dobře maskovat. Nikdo si ničeho nevšiml. Nikdo, kromě její nejlepší kamarádky Brandy. Byly spolu až moc často na to, aby si ničeho nevšimla.
"Měla bys ze všeho nejdřív zkusit Bena kontaktovat." Navrhla.
Susan si schovala hlavu do dlaní. "Vždyť si skoro nepamatuju, jak vypadal! A ani jak se jmenuje příjmením. Prostě je to Ben."
"Aha. Ale Nanny by mohla vědět, kdo Ben je, ne? Vždyť ho pozvala."
"Ta párty se konala před dvěma měsíci, Brando. Určitě si ho už nebude pamatovat."
"Zkusit to alespoň můžeš, ne?!" vybuchla Branda. Pak se trochu uklidnila. "Podívej, Susie, nemůžeš to přece neřešit. Já ti můžu pomoct. Jestli chceš to dítě vychovat tak tě podpořím. Jestli chceš jít na potrat, tak tě taky podpořím. Ale prosímtě, alespoň to nějak řeš a neignoruj, že seš těhotná!"
"Ty mě přece vůbec nechápeš, ty huso!" vyhrkla Susan. "Já to dítě nechci a je mi fuk! Nechci, nechci, nechci!" Z očí jí vytryskly slzy. "…nechci…"
Brandy jí objala a nechala, aby se jí vyplakala na rameno. "To bude dobrý. No tak, nebreč. Já tě přece chápu. Vůbec nevím, co bych na tvém místě dělala."
Na druhý den se Brenda vydala za Nanny. Susan o tom nevěděla. Když zazvonila u jejího velkého domu, byla trochu nervózní.
Nanny byla vysoká dvacetiletá bruneta s rovnými vlasy. Nebyla zrovna moc hezká, ale díky večírkům se stala opravdu oblíbenou.
"Ben? Ale zlato, Benů znám spoustu. Ben Philips, Ben Thompson, Ben Williams, Ben…"
"Aha, dobře. No… a nevíš, jaký Ben plaval se Susan ve vašem bazénu?"
"Ó nějaká neopětovaná láska, jo? Chmmm, počkej. To myslíš ty dva, jak se tam dvě hodiny muckali?" zasmála se.
Branda opatrně kývla.
"To je Ben Thompson. Fakt kus. Ale na vztahy moc není. Dám ti na něj číslo, jestli chceš."
Když Branda předala Susan papírek s číslem na pevnou linku Bena Thompsona, Susan rázně odmítla.
"On to přece nemusí vědět. On mě nezajímá. Je to na mě, ne na něm."
"Tak si to číslo alespoň nech, Susie. Kdybys chtěla. Na."
Brandy přišpendlila papírek na přeplněnou nástěnku a usmála se.
"Tak já už půjdu. Uvidíme se zejtra ve škole."
"Hm."
"Tak čau." Už se otáčela.
"Brandy?" Zastavila jí vtom Susan.
"Jo?"
"Děkuju. Žes to pro mě udělala."
Branda odpověděla pevným úsměvem a odešla.
Susan se rychle vyškrábala na nohy a prohlížela si kartičku. Ben Thompson.
Přitiskla si jí na prsa. Ben. Třeba jí pomůže. Možná všechno vyřeší. Určitě jo.
Není na to přece sama.
Opatrně sáhla po telefonu. Chvíli nervózně váhala.
Pak číslo vytočila.
"Haló? Tady Ben Thompson."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Andee Andee | Web | 20. ledna 2014 v 0:55 | Reagovat

Kočko, promiň že jsem neodepisovala hned, musela jsem svúj intelekt utápět v tvorbě referátu xD
Páni, Kat měla kliku že nedopadla hůř, já když flákla hlavou o beton, museli mi ji šít a měla jsem krev až na botách xD nicméně omdlívací typ nejsem xD a nezachránil mě sexy kluk xD doufám z pohledu píšící věřím, že se nevidí naposled ;-)  
Chudák Susan... zajímalo by mě co ji přiměje změnit názor... taky bych nechtěla dítě :-)
PS - když je to před 25 lety, je tedy Kat 24 ( bez 9 měsíců těhotenství)? A kolik Suzan? Myslela jsem, že je Kat mladší, já ve 24 letech hrdinky končila protože jsem se bála že za ni nebudu umět psát když je jí tolik xD

Nápad s připomenutím děje je super :-) těším se na pokračování :-)

Krásným?? K jeho popisu se dostanu až v další kapitole xD nicméně ano, souhlas - i s tím že krásný i s průchodem citů - však A. k tomu taky dospěje...

Technicky na závěr: když na konci přímé řeči navazuješ takovým tím 'řekl ...', nepíše se tečka ale čárka :-) ale v poho, taky jsem to dělala a teď to musím dodatečně opravovat xD

2 Andy Andy | Web | 20. ledna 2014 v 17:27 | Reagovat

To je super, že jsou tu další kapitoly :) Ale asi tě budu muset zabít - musím si to číst místo, abych se učila :D

3 Adele Adele | Web | 20. ledna 2014 v 18:29 | Reagovat

[1]: V těch minulých dílech se psalo, že Katherine je sedmnáct let - později se dozvíš, že jí bude brzo osmnáct a že bude maturovat. Před pětadvaceti lety otěhotněla její tehdy šestnáctiletá matka Susan. To dítě není Katherine a co se s ním stane a co se v minulosti stalo Susan se všechno dozvíte. Ale v současnosti je Susan 41 let a Kath 17 :)
(je to složitý, já vím - i pro mě :D)

[2]: Nemusíš to číst, ale moc mě to potěší :) :3

4 Andee Andee | Web | 20. ledna 2014 v 18:57 | Reagovat

Já měla pocit, že jí takhle je, ale nevycházelo mi to... už je mi to jasný a vážně jsi teď povzbudila moji zvědavost ;-)

5 Andee Andee | Web | 20. ledna 2014 v 18:59 | Reagovat

PS: už tě zveřejňování tak neděsí?? Ráda bych v tomhle směru porovnala zkušenosti xD

6 Andee Andee | Web | 20. ledna 2014 v 19:54 | Reagovat

U nás je tak málo klidu že bych bez útěku k hudbě nenapsala vůbec nic xD a jak už jsem psala, vhodně zvolená písnička má vliv na celkovou atmosféru příběhu - aspoň tedy u mě xD
Andee taky pochopitelně utrácí, ale když není co, nemůžu šetřit ani kdybych chtěla xD
Páni, tomu říkám dedukce...ale máš pravdu :-)

7 cincina cincina | Web | 21. ledna 2014 v 19:03 | Reagovat

Já se omlouvám, ale nemám čas si to přečíst:/ Možná jindy.

8 Lucy1616 Lucy1616 | E-mail | Web | 24. ledna 2014 v 21:36 | Reagovat

Moc krásný příběh :) Když jsem to četla, úplně jsem se odtrhla do reality a vžila se do kůže hlavně Catherine. Muselo to být určitě krásné probudit se v náručí tak krásného kluka :)
Moc se těším na další díl ;)

9 Casia- bringes.blog.cz Casia- bringes.blog.cz | Web | 26. ledna 2014 v 19:10 | Reagovat

Krásný příběh!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama